Los naMOL cupu nám na poslední prázdninový víkend přichystal výjezd do Hradce. Bohemku v poháru čekala divizní Olympia. Cíl byl jasný – postup. To se naštěstí podařilo, ale kluci se na to až nečekaně „nadřeli“. Těsná výhra 2:1 nám zajistila účast ve třetím kole, kde naším soupeřem bude opět celek z Hradce, tentokrát půjde ale o Votroky.

V týdnu se společně bavíme o výjezdu, který nás na jednu stranu láká (jako vlastně každý :) ), na druhou stranu nás odrazuje avizovaná buzerace od všech možných a zároveň všehoschopných „bezpečnostních“ složek. Sondujeme situaci i u ostatních klokanů a jedno je jisté, počet fanoušků Bohemians v Hradci nebude bůhvíjaký. I to je jeden z důvodů, který rozhoduje o tom, že do toho zpropadeného Hradce nejenže vyrazit chceme, ale prostě musíme! Na poslední chvíli se přidávají další kluci od nás a tak rušíme auto a rozhodujeme se pro vlak. Vzhledem k nulové propagaci předpokládáme, že bychom snad neměli mít nežádoucí doprovod. I proto dáváme sraz již v brzkých dopoledních hodinách. Jak již bylo řečeno v úvodu, cílem je jednoznačně postup a nic jiného nebereme. Přesto panovaly jisté pochybnosti podložené letitými zkušenostmi, např. z Domažlic, Meteoru, Znojma nebo třeba z Varnsdorfu, a tak se narychlo před odjezdem vytváří „pojišťovací ticket“ s čistou jedničkou a kurzem 9,9. Co se samotného výjezdu týče, tak očekávání byla velmi nízká, o to víc jsme při závěrečném hodnocení v kupéčku na cestě zpátky nešetřily superlativy. Ale vraťme se na samotný začátek.

Na srazu se nás schází sedm, tři míří koupit lístek na vlak, ostatní zas dostatečné zásoby na téměř dvouhodinovou cestu. Vzhledem k velmi rychle blížícímu se odjezdu pospícháme s lístkem v kapse zdržet vlak a přesvědčit průvodčího, že na kolegy kupující proviant se počkat musí. To se nám nakonec daří a tak sice bez místa k sezení, zato ale v plném počtu a podle předpokladů i bez strážců zákona, míříme s minutovým zpožděním vstříc novým zážitkům. Cesta utíká poměrně rychle, Kapitán Morgan a piva pomáhají samotnou cestu ještě více zpříjemnit. Když už se nám tak jako fajn pěkně jede :D, tak se rozhodneme potěšit ostatní cestující kvalitním hudebním doprovodem. Krom již zaběhlých chorálů nás políbí umělecká múza a začínáme otextovávat všem jistě dobře známý popěvek „I just can´t get enough“, který nás neskutečně baví. Na výsledek se můžete podívat ZDE. Nadšení z nového chorálu však s námi nesdílí pan průvodčí a hrozí nám vyhazovem na další zastávce, pokud se zpěvem nepřestaneme. Vzhledem k tomu, že další zastávka je právě Hradec hl. n., tak nám zbývají dvě možnosti. Buď uposlechnout, přestat nacvičovat novinku a spořádaně vystoupit, nebo naopak pokračovat v tréninku a být v Hradci nemilosrdně vyhozen. Jakou variantu jsme zvolili, necháme čistě na vaší fantazii…

Po vyloučení z přepravy vystupujeme k všestranné spokojenosti na hlavním nádraží v Hradci a míříme hledat hospodu se zahrádkou. To se nám po cca 15-ti minutách daří a před námi jsou necelé tři hodiny do výkopu. Příjemná procházka po městě zapříčinila značné vyhladovění a pomalé vystřízlivění, a tak se snaží každý po svém uspokojit svou potřebu a dohnat manko. To se za pomoci gulášů, steaků a piv daří na výbornou a tak nám již nezbývá nic jiného, než si na jinak liduprázdné zahrádce užívat sluníčka a různých zařízení pro volnočasové aktivity.

Přibližně úderem čtvrté hodiny opouštíme tuto příjemnou restauraci a míříme ke kuklenskému stadionku. Po krátkém bloudění se nám nakonec daří tento útulný stánek najít a navíc přicházíme s cca půlhodinkou k dobru do výkopu. Kontrola probíhá naprosto bezproblémově, žádné avizované ukazování občanek apod. se neděje. Kupujeme tedy za 70 Kč program zápasu, který zároveň slouží i jako vstupenka na utkání a otevírá se před nám velký ohraničený travnatý plácek, určený pro tento zápas jako sektor pro hosty. V sektoru se již nachází cca 15 klokanů, někteří u připraveného altánku u výčepu, jiní pod stromy ukryti ve stínu.

My rovnou míříme k síti za brankou a rozbíjíme zde své ležení. Při sledování rozcvičky dostáváme nápad, jak tento dobře rozjetý výjezd povznést o další level a žádáme brankáře domácích, aby nám přehodil míč, že bychom si taky rádi zakopali. Gólman je bohužel neoblomný a míč nám nepřehazuje. To nás ale neodrazuje a trpělivost se nám vyplácí. Jeden z míčů se dostává za branku a pod sítí se nám ho daří propašovat mezi nás. K naší vlakové sedmičce se přidávají ještě další tři nově příchozí mladí fanatici a tak z mikin děláme tyčky a tvoříme dvě družstva po pěti. K rozlišení slouží jako za starých dobrých časů trika na jedné straně (Tým 1) a svlečení do půl těla na té druhé (Tým 2). Máme přibližně 15 minut do výkopu zápasu „na velkém hřišti“ a tak se do toho našeho matche neúprosně pouštíme. I přes dost kvalitní pitný režim a sluníčko, které naši předzápasovou přípravu ještě o to více umocnilo, snesl první poločas této bitvy ta nejpřísnější měřítka. Téměř nikdo si nebral servítky, a tak byly k vidění třeba pověstné „saně“, které v dobách své největší slávy předváděl v zelenobílém dresu například Pavel Lukáš.

Tým 1 se brzy ujímá vedení 1:0, které udrží až do hvizdu hlavního rozhodčího, který jedním písknutím ukončuje první poločas té kvalitnější fotbalové podívané a zároveň zahajuje zápas našeho „A-čka“. Bohemka se poměrně rychle ujímá vedení a všichni čekáme, že Olympia dostane pořádnou rychtu. Chyba lávky. Další gól do poločasu nepřichází a hra je s přibývajícími minutami horší a horší. Nás to ale moc netrápí. Support celého 30-ti členného „kotle“ je prostě super, místy až frenetický. Chorál střídá chorál, sem tam je vložen nějaký ten pokřik, závěr poločasu je pak vyplněn nekonečně se opakujícím Gól klokan Gól, kdy si chvílemi šetříme hlasivky téměř až šeptáním slov do rytmu, abychom vzápětí mohli rozjet fanatismus opět na plné obrátky. Sešla se prostě dobrá parta fanoušků, bylo vidět, že každý se přijel bavit a užít si den s Bohemkou. Tak to má být! Jen pro pořádek a zároveň jako vyjádření respektu k tradičním výjezďáckým skupinám – na plotě drží zelenobílý prapor nad vodou vlajky GOG a U.R.E. Díky chlapi!

Poločasová přestávka je pro nás jednoznačným signálem pro dohrání našeho klání. Opět se tedy rozdělujeme do dvou týmů a Tým 1 hned zkraje zvyšuje svůj náskok na uklidňujících 2:0. Jak by řekl jeden z největších expertů Josef Csaplár: „Vedení dva nula je to nejhorší, co se ti může ve fotbale stát“ a tato fotbalová pravda se opět potvrdila. Tým 2 začal nečekaně sklepávat míče do stran místo do středu a tato taktická varianta se mu hned začala vyplácet. Během chvilky se hráčům bez trik podaří snížit na 1:2 a těsně před koncem zápasu dokonce vyrovnat na konečných a zasloužených 2:2. Jednalo se o kvalitní představení z obou stran. Prostě to byl velmi vypjatý, bojovný a technickými finesami prošpikovaný zápas. :)

K smrti vyčerpaní míříme k pípě pro elixír života a následně opět za velkou bránu fandit, protože hráči „A-čka“ již opustili kabinu a chystají se k druhému poločasu. K „výkonu“ doprovodného zápasu není třeba nic psát, prostě tragédie. Navíc nás hráči dráždí naprostou neochotou zvednout ruku na znamení poděkování za skandování jejich jmen. Nejvíce asi brankář Fryšťák, který si mohl v průběhu druhého poločasu dva metry za svými zády při svých výkopech užít několik skandovaček, po druhé bez reakce to však vzdáváme. S pocitem dobře odvedené práce z našeho bojovného klání a neutuchajícího supportu cítíme právo hecovat hráče a tak pokřiky běhej, makej, bojuj, patří mezi velmi časté. Po vyrovnání na 1:1 na moment ožívá i zbytek stadionku, držící palce domácím, jinak jsme však slyšet pouze my. Jen čtyři starší fanoušci Votroků o sobě dávají vědět během druhého poločasu a probíhá vzájemná slovní hecovačka zakončena slovy na naši adresu „po zápase uvidíte“, které se můžeme jen zasmát. Zápas „na velkém hřišti“ naštěstí končí 2:1 ve prospěch Bohemky a my si tak můžeme oddechnout.

Po závěrečném hvizdu míří hráči na děkovačku. Zastavují se asi 5 metrů od sítě a vzájemně si zatleskáme. Čekáme, že hráči přijdou přímo za námi a plácnou si s námi. Ani ne tak z důvodu, že bychom my měli neskonalou potřebu děkovat za skvělý výkon, spíš bychom to brali jako poděkování od hráčů za neutuchající podporu a nadstandardní support od 30-ti zelenobílých fanatiků. Určitě by to udělalo radost i přítomným dětem, pro které by to bylo zážitkem. Nic z toho se ale k překvapení nás všech neděje a hráči se otáčí směrem ke kabinám a to přesto, že jim je jasně naznačováno, že alespoň těch pár kroků k nám a plácnutí s fanoušky by bylo záhodno. Jediní, kde se nakonec otáčí, jsou brankář Tomáš Fryšťák a Jhon Mosquera, který poctivě obchází všechny fanoušky Bohemky a se slovy „Diky moc“ se s nimi plácá. Tak alespoň něco. Ostatní hráče by to asi zabilo…

Opouštíme tedy sektor. Většina míří ke svým autům na parkoviště a naše fotbalová „desítka“ míří na nádraží. Kupodivu doprovod nemáme téměř žádný, což kvitujeme, a po chvilce se vytrácí i ten jeden anton. My tedy míříme po svých hlavní třídou a hodnotíme fotbal. Pochopitelně ten pohlednější a gólovější. Poté jsme však nuceni zbystřit svou pozornost, když cca 200 metrů před námi vidíme asi 20-ti člennou skupinu laděnou do černé a bílé barvy. Napadlo nás jediné možné vysvětlení, Votroci před svou hospodou a vybavují se nám ona „prorocká“ slova ze vzájemné hecovačky… Automaticky jdeme všichni blíž k sobě a krokem míříme vstříc osudu. Čekáme každou chvílí nějaký náběh, protože u této skupiny je vidět jen jeden osobák měšťáků. Nic se však k našemu překvapení neděje, při příchodu na pár desítek metrů od sebe je však vysvětlení prosté. Ze srazu chuligánky před hospodou se stává čekání místní omladiny (asi hradečtí dorostenci v bílých tričkách, kdo ví) a oné čtyřčlenné staré gardy Hradce na autobus na neviditelné zastávce. Netrvá to ani 20 vteřin a v tu ránu se z ničeho nic objevují 3 antony a další osobní auta ACAB a přestože k absolutně ničemu nedochází, jsme těsně za autobusovou zastávkou zadrženi a opisováni. Jinak než zbytečnou buzerací a ukázkou mocenské síly se to nazvat nedá. Opisování občanek chlapcům nestačí a dochází tedy i k filmovému castingu. Policajt s kamerou v ruce bude patrně podávat přihlášku na FAMU a proto má asi potřebu každého si pěkně z blízka natočit. Přejeme při zkouškách hodně štěstí, u psychotestů se tentokrát nebude muset přemáhat, tak by to mohlo vyjít!

Po neplánovaném a nemilém zdržení opět pokračujeme na hlavní nádraží, cestou se již nic zajímavého neděje. Na nádraží nakupujeme opět nějaké zásoby na cestu zpátky a čekáme na vlak do Prahy. ČD nezklamaly a tak s asi 20-ti minutovým zpožděním vyrážíme domů. Až na ten závěr, se kterým se v Hradci holt musí asi vždy počítat, to byl parádní výjezd. Z těch „pohárových“ pro nás dost možná vůbec nejlepší. V sektoru se sešla banda fanatiků a fotbalových bláznů v tom nejlepším slova smyslu, pro které je na prvním místě VŽDY a JEN Bohemka! A i přes velmi špatný výkon „na velkém hřišti“ si to tak dotyční maximálně užili.

BOHEMIANS DO EVROPY!