Na podzim jsme se s vámi v reportu z venkovního utkání proti Slavii podělili o informaci, že nás na vršovické derby navštívil kamarád ze švédského Hammarby. Již tehdy proto vznikl nápad uspořádat obdobnou cestu a tuto návštěvu oplatit. Vzhledem k tomu, že podobných návrhů už byla spousta a obvykle se nedočkaly finální realizace, všechny nás nadmíru překvapilo a potěšilo, když jsme se skutečně 16. května v pěti sešli na parkovišti, abychom vyrazili směr sever. V plánu byla dvě fotbalová utkání a v tomto reportu se s vámi podělíme převážně o naše fotbalové (ale nejen ty) zážitky.

Pondělní večer, noc a úterní ráno probíhá poměrně jednolitě – jedeme „rovně“, což se stává ústředním mottem naší cesty. Míříme do severoněmeckého Sassnitzu, kam dorážíme mezi třetí a čtvrtou ranní. Zaleháme u nějakého parkoviště a dopřáváme si krátký odpočinek. Na vyspávání však není čas, jelikož nám dopoledne jede trajekt do Švédska. Ač neradi tedy vstáváme, snídáme a před naloděním ještě stíháme fotku s vlajkou Sektoru na místní pláži.

Na trajektu nás čekají čtyři hodiny klidu, a proto vybíráme pohodlná místa na palubě, ládujeme se řízky (jak jinak!) a českým pivem, jehož jsme si přivezli slušné množství. Po čtyřech hodinách jídla, pití, spánku a polepování trajektu nálepkami Bohemians i Hammarby už vjíždíme na švédskou půdu a míříme do jednoho jihošvédského městečka za výše zmíněným kamarádem, který nás vydatně hostí a my se mu odměňujeme sektoráckým trikem a nálepkami. Švédský poslíček s pizzou mu navíc naše triko chválí, což nám dělá ohromnou radost. V rámci příprav na nadcházející den, kdy nás čeká první utkání, také projíždíme videa na Youtube jako určitou motivaci.

Ve středu ráno nás ovšem čeká další brzké vstávání a časný odjezd. Cíl je jasný – Stockholm. Šest set kilometrů probíhá bez problémů a jediným narušením poklidné cesty tak je férovka pět na pět mezi námi a místní faunou na jedné z benzínových pump. Ve tři hodiny už se registrujeme na hostelu, převlíkáme do zelenobílého a míříme na smluvené místo, kde na nás mají čekat hoši ze Söder Bröder, jedné místní ultra group. Ti nás vedou do fanouškovské nálevny, kde poprvé výrazně finančně krvácíme (pivo za 59 SEK, tedy necelých 180 korun). Zároveň kluky obdarováváme našimi suvenýry a bereme si od nich lístky na zápas. Kromě místních zde narážíme i na několik starších členů Altegarde z Rapidu Vídeň, kteří s fanoušky Hammarby udržují dlouhodobě kontakt.

Vyrážíme na stadion, kde je před zápasem vytaženo pět velkých písmen ULTRAS a odpáleno ohromné množství pyrotechniky včetně několika desítek římských svící. Pyroshow, která se u nás prostě nevidí. Fotbal kvalitativně nic moc, ale domácí se brzy ujímají vedení a tak je support na velmi dobré úrovni, fandí celý sektor za bránou i výrazné části podélných tribun. Za celou první půli si navíc vystačí pouze s pěti (!) chorály, které však drží velmi dlouho. Hostující Malmö bohužel výsledek otáčí, což ovšem na kvalitě fandění neubírá a naopak v závěru hecuje domácí k neskutečnému hukotu, kdy fandí doslova celý stadion. Celkem si na toto utkání našlo cestu 23 617 fanoušků. Hostů dorazilo okolo pětiset (mají to cca 600 km) a vyvěšují tři vlajky. Zda fandili, nevíme. K nám se to totiž nedoneslo.

Více fotek a videí zde: Ultras-Tifo.net

Po utkání se vracíme do stejné hospody, kde navazujeme další kontakty (zejména se starší generací Söder Bröder) a nakonec bar i hezky po česku zavíráme a vyrážíme na nekonečnou cestu domů.

Čtvrteční ráno je tak velmi krušné. Poté, co se dali všichni do kupy (což trvalo věčnost), vyrážíme na krátkou prohlídku města a poté už zpět na místo činu – hospody u stadionu – abychom zhlédli utkání české hokejové reprezentace ve čtvrtfinále mistrovství proti USA. Ještě předtím však dáváme kebab na plácku před hospodou a čistě z finančního hlediska také kolču s rumem, abychom zase tolik nezahučeli. To se ovšem nedaří, paní vrchní, jen co nás vidí, okamžitě roztáčí piva (tentokrát jen za 29 SEK, protože je brzo odpoledne a nehraje se fotbal – zvláštní praxe) a nakonec nás náš švédský kamarád ještě zve na nějakou místní kořalku s chutí Hašlerek. Hokej nedopadá pro naše barvy pozitivně, a proto zapíjíme smutek. Následně trochu improvizujeme a vyrážíme na fotbalové utkání Djurgården – Kalmar, což jsme původně neměli v plánu, ale proč ne, když to je za rohem. S předchozím dnem to však nelze srovnávat. Hostů padesát, bez atmosféry. Domácí naopak bojkotují prvních třináct minut (za každé derby, které za sebou v řadě prohráli) a i po jejich příchodu na tribuny se neděje nic zajímavého, kromě jedné pyroshow v jejich barvách. Nejvíce nás proto zaujal souboji na pěsti mezi dvěma skupinkami místních arabských ženštin, při kterém div nelétaly šátky vzduchem.

Po utkání výjimečně nemíříme do hospody, ale na hostel, kde ukrýváme zásoby z Česka. K našemu rannímu zděšení jich zhruba polovina padá, ale za ty vzpomínky to stálo. Nepotkáte víc divnolidí, než v nočním Stokholmu.

Na pátek je v plánu odpočinek. Jedeme si prohlédnout místní olympijský stadion z roku 1912, který je prostě nádherný a navíc veřejně přístupný. Právě zde hrál Djurgården své domácí zápasy, než se přestěhoval do nové haly náležící právě Hammarby. Děláme zastávku i ve fanshopu zelenobílých a doplňujeme své šatníky. Krátce obědváme a pak už (zase) vyrážíme do hospody – tentokrát do vyhlášené fanouškovské putyky zelenobílých, tedy do Den Gröne Jägaren (Zelený myslivec),…

…kde čekáme na hochy ze Söder Bröder. K překvapení místních sedíme v hospodě několik hodin, pijeme pivka za 29 SEK a ti, kdo si nepohlídali změnu „tarifu“ po osmé hodině, i za 48 SEK. Bezpochyby největší jednorázová útrata za celý výlet. V devět večer konečně doráží Söder Bröder, s nimiž se přemisťujeme do jiného podniku, kde pokračujeme v nastoleném rytmu. Bohužel se na nás podepisují „výkon“ předešlých dní a kolem půlnoci pomalu odpadáme. Odnášíme si ovšem nálepky, trička, nové kontakty a spoustu zážitků.

V sobotu opouštíme hlavní město a vyrážíme na venkov. Další zápas je v plánu až v pondělí v Göteborgu a tak se zabydlujeme na malebné pláži poblíž Jönköpingu. Bohužel první večer zcela bez rozmyslu dopíjíme drtivou většinu našich zásob a tak je nám v neděli špatně a večer nemáme co pít. Ve Švédsku totiž v neděli alkohol neseženete, maximálně pivo do 3,5% v supermarketu. I tím ovšem nepohrdáme. Po návštěvě Jőnköpingu tak už jen grilujeme klobásky, popíjíme skrovné zásoby nízkoalkoholického piva a poprvé za celý výjezd (první noc v Sassnitzu nepočítaje) jdeme spát za střízliva.

Pondělní ráno je pro nás tedy vskutku netradiční, kdy poprvé za celý výlet vstáváme bez kocoviny. Po ránu dáváme tedy rychlou koupačku v severském jezeře, které i koncem května je stále neuvěřitelné ledové, nasedáme do auta a vyrážíme do zhruba 200km vzdáleného Göteborgu.

Tam dorážíme několik hodin před příjezdem busu „našich“ fanoušků ze Stockholmu a ocitáme se prakticky „na výjezdě“. Cizí město, cizí barvy, no všichni to známe. Naši kamarádi z Hammarby nás dopředu upozorňují, že právě tým z Göteborgu disponuje nejsilnější a nejznámější chuligánskou ekipou v celém Švédsku (Wisemen) a dávají nám info o společném srazu ve městě. Absolvujeme menší prohlídku poměrně moderního přístavního města. Opět do sebe ládujeme kebab či pizzu a vyrážíme do připravené fanzóny (také velmi netradiční věc na naše poměry, ale musíme uznat, že to má své kouzlo), kde čekáme na příjezd fandů Hammarby.

Při příchodu na místní stadion, který se může pochlubit kapacitou 18 416 míst, vstupujeme samozřejmě do hostujícího sektoru, který je tradičně zaplněný. Na zápas do města vzdáleného přes 600 km doráží cca 500 fanoušků hostí. Pro nás vzhledem k vzdálenosti a pondělnímu termínu neuvěřitelné číslo, ale i takové je Švédsko. Celková návštěva činí 13 209 fanoušků. Support se rozjíždí stejně jako při domácím zápase, tedy ve velkém stylu. Zde je i proti komu fandit, ani domácí se totiž nenechávají zahanbit a několikrát zapojují do supportu celý stadion, atmosféra je tak opravdu parádní. Dochází i na tradiční špičkování mezi oběma tábory, za zmínku stojí, například když domácí kotel rozjíždí chorál na chlup podobný tomu Hammarby, což nenechává nikoho v klidu a na řadu přichází klasická řada posměšků. Na hřišti vidíme bohužel podobný výkon jako před týdnem, domácí manchaft dokázal uhájit svou půdu a ani tentokrát nejsme svědky vítězství našich barev. Máme tedy prostor na prohlubování vztahů a navazování dalších kontaktů, výsledkem toho jsou opět rozdané a rozlepené samolepky a několik fandů především starší generace se s námi vřele zdraví a kupují nám piva (čepovaná do litrových! kelímků), což s díky přijímáme. Jeden člen naší posádky se navíc beznadějně zamiloval do přítomné fanatičky stojící poblíž, vesele skotačící, fandící, pivo pijící. (Hi Kattiss, just in case you’d read this, please do not hesitate to contact us, we’d love to meet you again and you’ll be always very welcome in Prague. :D ). No nic.

Po skončení zápasu se tedy se všemi vřele loučíme a míříme do auta, abychom vyjeli na zpáteční cestu do Prahy. Na parkovišti nás ovšem čeká nemilé překvapení a musíme říct první kaňka na celém výletu, kdy dostáváme zcela nesmyslnou pokutu za parkování na údajně soukromém parkovišti. Snažíme se tedy skousnout nasranost a k večeru vyrážíme na cestu domů. Po několikahodinové cestě dorážíme opět k našemu starému známému na jihu Švédska, kde trávíme noc a po ani ne pěti hodinách spánku opět nasedáme do auta a pokračujeme v krasojízdě. Trajekt jezdí totiž pouze jednou denně, je tedy v našem nejlepším zájmu se nalodit včas. Německem projíždíme již relativně hladce, pouze jednou jsme doslova vjeli do mohutného přívalového deště, což se musíme pochlubit, že byl první déšť a první kapky z nebes za celý týden, které nás potkaly. Při překročení hranic ČR si užíváme návrat do vlasti, to jsme ale ještě nevěděli, co náš čeká. Jak to jenom popsat? Prostě ne vždy se vyplatí plně věřit navigaci. Za týden cesty, kdy jsme zvládli projet tři státy a téměř 3000 km, jsme se naprosto nepochopitelně ztratili jen asi 10 kilometrů za státní hranicí. Výsledkem toho byla projížďka venkovských Sudet a vesnic, o kterých snad ani Němci za války nevěděli, že existují. Neuvěřitelné. Nicméně vše dobře dopadlo a v úterní podvečer, naprosto vyčerpaní a unavení dorážíme do Prahy.

Ale stálo to za to. Velmi dlouho plánovaný výlet dopadl na jedničku s hvězdičkou, vše vyšlo podle plánu a v podstatě jediná černá tečka byla mastná pokuta poslední den cesty. Zpátky jsme si dovezli spoustu suvenýrů, několik nově navázaných přátelství a kontaktů, ale především nepřeberné množství zážitků, na které budeme všichni vzpomínat ještě hodně dlouho. Věříme, že tato cesta do Švédska nebyla tou poslední a na Hammarby IF budeme jezdit častěji a vždy s tak velkým nadšením.