Zdravím vás podruhé ze Švédska. Ihned na úvod varuji, že tentokrát to bude poměrně dlouhé, takže pokud vám za 10 minut jede tramvaj, pálí se vám na plotně řízky nebo nedej bože teplá pivo, odložte čtení tohoto megareportu na později!

Za posledních 11 dní jsem navštívil hned tři utkání švédské nejvyšší ligy Allsvenskan. Každé z nich bylo něčím unikátní a zároveň všechna měla něco společného. Prvním zápasem byl souboj dvou velkoklubů Malmö FF a AIK, jenž jsem pozoroval z kotle domácího celku. Následně jsem se přesunul o 650 kilometrů na sever do hlavního města, abych zažil pořádnou derby atmosféru mezi tradičními stockholmskými rivaly Hammarby IF (o nichž už jsem jednou psal zde) a Djurgården IF. A na závěr se opět vrátil do Malmö na zápas místního MFF s Hammarby, tentokrát však se vstupenkou do sektoru hostí. Tři odlišné zkušenosti, ale jedna věc je společná – parádní atmosféra, kterou si zkrátka nemohu nechat pro sebe, a proto se vynasnažím vám ji co nejdůkladněji popsat, aby i na vás zavanula trocha pyra a chorálů ze severu Evropy.

9.4.2015 Malmö FF – AIK

Ve Skåne, kde už přes tři měsíce pobývám, není většího a úspěšnějšího klubu a ti největší fanoušci MFF by pravděpodobně to samé řekli i o celém Švédsku. „Nebesky modří“ (Himmelsblå), jak se Malmö FF přezdívá jsou historicky opravdu nejúspěšnější v celé švédské lize. Z jejich kádru postupně vzešla řada švédských národních reprezentantů (včetně místní modly Zlatana Ibrahimoviče) a v poslední době se tomuto týmu ze třetího největšího švédského města daří i na mezinárodní scéně – každý si zřejmě pamatuje na loňské vyřazení pražské Sparty z kvalifikace Ligy mistrů. AIK je naopak klub z hlavního města Stockholmu, který dlouhodobě také patří ke špice švédské první ligy. Oba tábory mají řadu fanoušků a tak se dal očekávat poměrně zajímavý zážitek

Lístek kupuji zhruba týden dopředu přes internet. Systém je stejný jako při pohárovém utkání v Kristianstadu – zaregistrujete se, zaplatíte, vytisknete PDFko a je vystaráno. Alternativou je však také vyzvednutí skutečného lístku na pokladně či zaslání „vstupenky“ do mobilu. Cena do sektoru hostí – 190 SEK (necelých 600 Kč). Původně jsem na toto utkání neměl v úmyslu jít, ale stesk po fotbalu, vidina dvou kvalitních táborů a přesvědčivý spolubydlící (zarytý fanda MFF) mě nakonec přemohly.

V den utkání tak v odpoledních hodinách vyrážíme vlakem do Malmö. Vystupujeme na zastávce, jež je nejblíže stadionu a vyrážíme na jedno z okolních náměstí. Fakt, že dneska hraje MFF, je s ohledem na všudypřítomnou světle modrou barvu více než jasný. Na zmíněném náměstí míříme do jedné z místních hospod. Prakticky všechny jsou okupovány fanoušky, ale tato je přeci jenom něčím specifická. Jedná se o oficiální fanouškovskou nalévárnu, jež své barvy přiznává prakticky veškerým vybavením. Je narváno jak vevnitř, tak na zahrádce, ale pivko při troše čekání ve frontě nakonec dostanete. Jako všude ve Švédsku i zde narazíte na český Staropramen, který s díky odmítám a místo toho si dávám pivo vyrobené přímo pro tento podnik. Držím se totiž zásady, že přeci nebudu ve Švédsku pít české pivo. Jaké je tedy mé překvapení, když si na etiketě přečtu „Tillverkad i Tjeckien“, tedy „vyrobeno v České republice“. Zhruba po pětačtyřiceti minutách se vedlejší podniky vyprazdňují, na ulici se tvoří dav a nakonec se dává (spíše spontánně než nějak organizovaně) do pohybu. Připojujeme se k němu a vydáváme se ke stadionu. Skupina čítá zhruba 500 hlav, pokřiky se nesou vzduchem, občas bouchne nějaká ta petarda a vše je samozřejmě doplněno pyrotechnikou. Policejní doprovod je minimální. Asi tak jeden obyčejný strážník na padesát lidí. Chvilku si vedle davu vykračuje i mladík v mikině a kšiltovce AIK. Dělá jako by nic, slízne si celou řadu posměšků a nadávek, ale nakonec odchází nedotčen a ve všem, co měl na sobě. To by se u nás nejspíš nestalo. Po cestě míjíme starý stadion (beton, atletická dráha, většina míst na stání) a přicházím k nové aréně, jež zde stojí zhruba 6 let. Odbavení (klasická šacovačka, nic extra) probíhá rychle a to i proto, že příchozí dav zkrátka předběhl celou frontu, jež se u vchodu do té doby vytvořila.

Swedbank Stadion je nová moderní hala, s čímž se samozřejmě nese i určité „riziko doby“. Komerční název, komerční občerstvení (kromě piva a klobásy, oboje po 50 SEK, i pop corny a jiné věci, jež k fotbalu nepatří) a celkové fungování předzápasového programu – kamarád se mi svěřil, že záměrem vedení klubu je dostat co nejvíce lidí co nejdříve na stadion (= více příjmů z občerstvení, prodeje suvenýrů atd.), a proto se na ochozu organizují různé aktivity, koncerty apod. Vystoupení kapely nechybělo ani před zápasem s AIK. Upřímně, bylo sice pěkné, že se tam dav dostával slušně do varu, příliš mě to ovšem neoslovilo.

My se však nikde nezdržovali a zamířili rovnou na tribunu do kotle domácích – na velkou tribunu NA STÁNÍ bez druhého patra, což napomáhá komplexnosti sektoru. Zajímavostí je i vedlejší sektor v rohu, který už je sice na sezení, nicméně fandí taktéž aktivně a je určen pro „starší“ generaci fanatiků. Stadion se rychle plnil a i fanoušci AIK o sobě začali pomalu dávat vědět. Nakonec se hala zcela zaplnila a zápas mohl začít. V úvodních patnácti minutách MFF jasně dominovalo, postupně se však hra vyrovnávala a nakonec mělo i AIK své velmi dobré momenty. Branka však nepadla a utkání tak skončilo asi tím nejhorším možným výsledkem (zejména pro mě jakožto nezaujatého diváka) 0 – 0.

Obdobný vývoj probíhal i na tribunách. Začátek skvěly – „Gnaget“ (přezdívka podporovatelů AIK) se prezentovali sektorem plných červených světlic, domácí si připravili modré a bílé dýmovnice. Oba kotle byly ověšeny vlajkami a nechyběla ani celá řada mávaček. Sektor MFF vedli dva speakeři s megafony, avšak jeden byl evidentně hlavní a druhý sloužil spíš jenom jako jakýsi pomocný organizátor druhé poloviny kotle. Support byl zpočátku velmi solidní (opět jsem si ověřil, co s atmosférou udělá, když má sektor střechu), avšak dění na hřišti se odráželo i na výkonech fans. V závěru, když se ambicióznímu Malmö stále nedařilo vstřelit branku, kotel místy zcela rezignoval, což se odrazilo i na frustraci hlavního speakera, jenž se snažil se situací něco udělat, nicméně marně. Pyro nechybělo ani v druhé půli. Domácí po přestávce rozsvítili celý kotel červenými světlicemi, které se mimochodem spontánně odpalovali na obou stranách po celý zápas, stejně jako různé malé dýmy. Jeden dým dokonce fanoušci MFF přivázali na tyč od vlajky a „malovali“ s ním ve vzduchu. Nutno podotknout, že pyrotechnika je ve Švédsku oficiálně zakázaná.

Hra byla také dvakrát přerušena a to právě kvůli zmíněné pyrotechnice. Hlasatel dokonce hrozil ukončením zápasu, pokud by hra musela být přerušena na déle jak dvacet minut. Místní byli trochu „zděšení“ tím, že jim hrozí koncem utkání nebo tím, že pod sektor domácích nastoupilo několik členů security v doprovodu dvou tří strážníků. To mi celé samozřejmě připadalo úsměvné vzhledem k tomu, co si u nás security i ACAB dovolí nebo kvůli čemu se u nás přerušují utkání (Pelta je čůrák!). Kuriozitou večera byl postranní sudí, který se okolo šedesáté minuty rozběhl k lavičkám a zmizel v útrobách stadionu. Hlavní si toho nevšiml a chvilku se tak pokračovalo ve hře. Ta nakonec byla přerušena, avšak nikdo v tu chvíli netušil, co se to vlastně děje. Záběry do nitra stadionu, jež se promítaly na obrazovky, odhalily čárového, jak do sebe sype nějaké prášky a zapíjí je vodou. Oficiální vysvětlení se mi však nalézt nepovedlo. Celková návštěva činila 22 237 diváků, z toho zhruba tisícovka se nacházela v sektoru hostí.

Zážitek to tedy nebyl špatný. Na takovou návštěvu prostě jen tak z Bohemky, ale ani z české ligy obecně, nejsem zvyklý. Přesto mám pocit, že takovéto utkání dvou velikánu mohlo přinést více po herní i fanouškovské stránce. Snad si to vynahradím v pondělí 13.4. na Hammarby – Djurgården. Už teď se těším, jak malej Jarda!

Další fotky a videa zde.

13.4.2015 Hammarby IF – Djurgården IF

Z fanouškovského hlediska se jednalo bezesporu o vrchol mého pobytu ve Švédsku. Derby mezi městskými rivaly, okořeněné současnou nevraživostí ohledně arény, kterou oba kluby sdílí, a to před třiceti tisíci diváky! Celá akce „derby“ však započala už v prvních březnových dnech, kdy jsem přes místní fandy Bajen oslovil jejich přátelé ve Stockholmu. Komunikace šla hladce a prvního dubna tak nastal „den D“ – v poledne totiž začínal prodej lístků online. Zápas byl vyprodán za 50 minut, já měl však štěstí a s lístkem se na mne dostalo. Po úvodní euforii jsem naplánoval třídenní výlet do hlavního města Švédska a už se mohl jenom těšit.

Jedenáctého dubna v ranních hodinách jsem nastoupil do vlaku a vydal se na více jak čtyřhodinovou cestu. Přeskočím „turistické“ pasáže, ale pár věcí si stejně neodpustím. Celé město žilo zápasem už několik dní předem – všude nálepky, titulní strany novin nehovořili o ničem jiném…zkrátka, jak to má před správným derby vypadat. Naschvál jsem si jako místo ubytování vybral Södermalm (tradiční Bajen čtvrť), abych tuto atmosféru mohl nasávat co nejintenzivněji. Při prohlídce města jsem však také zavítal do severní části, kde se nachází stařičký, ale opravdu nádherný stadion z roku 1912. Unikátní je nejen tím, že se na něm odehrály historicky páté moderní letní olympijské hry, ale také tím, že na něm od roku 1936 až do předloňska hrál svá domácí utkání právě Djurgården IF. Kouzlo této arény posuďte sami.

V den zápasu jsem od samotného rána v kontaktu s místními. Bohužel je pondělí a hoši jsou pracovně vytížení, takže se scházíme až v pět hodin. Od té doby to však jde ráz na ráz. Nejprve Guiness v Brother Tuck (spolu s Den Gröna Jägaren tradiční hospoda zelenobílých), kde točí mimo jiné Staropramen a Primátora. Cena pivka se pohybuje od 50 do 70 SEK (150 – 210 CZK), což trochu bolí, ale dnes nehodlám dělat kompromisy. :) S klukama měním nálepky a konečně se mi také do rukou dostává tolik vytoužený lístek – cena 250 SEK (750 CZK). Opět mě cena příliš netrápí, vím, že to bude stát za to! Na cestu ke stadionu se ještě v Systembolaget (státem vlastněná monopolní síť prodejen a jediné místo ve Švédsku, kde seženete pití nad 3,5% obsahu alkoholu) stavím pro pár Plzniček (chuť domova!), a protože lehce prší, zavrhujeme cestu pěšky a vyrážíme na metro. Ostatní mě odrazují od kupování jízdenky a tak se s jedním protahuji kolem turniketu (ano, švédské metro funguje na turnikety, ačkoliv revizory tu taky mají a pokuta vyjde na 1300 SEK). Cesta probíhá bez problému a za dvě zastávky už vystupujeme na zastávce „Globen“. Všude už se to hemží příznivci Bajen. Zajímavé je, že místní policie využila toho, že se trať v této lokalitě rozdvojuje a že se tak dá k hale dostat ze dvou přibližně stejně vzdálených stanic. Proto vlaky s fanoušky jednotlivých táborů směřuje vždy na jednu či druhou stanici. Procházíme kolem starého Söderstadionu, míjíme známou hokejovou Globen arenu a dorážíme přesně před vchod do kotle hostí. Kontrola je svižná. Všude jsou mraky lidí, čas do výkopu se krátí, a proto rychle mažeme na tribunu. Ne přímo do kotle za bránou, ale do rohu, který je také na stání a aktivně fandí.

Atmosféra je od úvodu báječná! Oba tábory si jasně dávají najevo své nesympatie a prezentují se nádhernými choreografiemi. Samozřejmě nechybí ani pořádná dávka pyra. Vše doplněné o davově zpívanou hymnu Bajen „Just idag är jag stark“ (Právě dnes jsem silný). Jak já to mám rád, když nějaký fotbalový klub nemá účelově vytvořenou hymnu, ale přijme za svou nějakou tradiční písničku. V tomto případě se jedná o song bývalého švédského muzikanta a zarytého fanouška Hammarby Kennetha „Kenty“ Gustafssona, která pojednává o jeho boji s drogovou závislostí. V tuto chvíli také nastupují na hřiště oba manšafty, jež se na trávníku ovšem příliš neohřejí, jelikož je hala zaplněna dýmem. Čekání na výkop ovšem netrvá dlouho. Zajímavé je, že oficiální začátek utkání byl stanoven na 19:05. Že by znamení? :) V průběhu hry je kulisa naprosto perfektní, fandí nejen domácí, ale i kompletně zaplněný sektor hostí. Oba tábory si prakticky po celou dobu vyměňují různé vzkazy formou nápisů zvedaných nad hlavu. Po herní stránce mají Bajen úvodní převahu a v pětadvacáté minutě neproměňují jasnou tutovku. Ve švédštině nemají rčení „nedáš, dostaneš“, proto jsem to musel ostatním přeložit z češtiny do angličtiny. Hammarby totiž neuhlídali hráče soupeře a z protiútoku po zmíněné tutovce inkasovali branku. V tu chvíli byl celý stadion jako opařený a kotel Djurgårdenu si užíval své chvíle slávy. Do poločasu už se skóre nezměnilo a do kabin se tak odcházelo za stavu 0-1. O poločase nemá cenu nikam odcházet, vzhledem k zaplnění haly jsou všude fronty a navíc nikdo nechce přijít o své dobré místo na tribuně. Většina míst (zejm. těch na stání) tak zůstává zaplněna i o přestávce.

Po půli se pět rozjíždí masové pyro, jenž vede k dalšímu krátkému odkladu hry. Na nadcházejících pětačtyřicet minut však budu ještě dlouho vzpomínat. Zelenobílí během pěti minut dokázali otočit utkání naprosto nádhernými góly (všem velmi doporučuji shlédnout tento minutový sestřih všech tří branek) a zápas dovedli do vítězného konce. Euforie neznala mezí, světlice následovala světlici, slavilo se ještě dlouho po závěrečném hvizdu a několik hráčů se po děkovačce dokonce vrátilo z útrob stadionu a dalo si s fanoušky repete.

Zápas navštívilo 29 579 diváků, některá místa však zůstala nezaplněna, jako např. ta kolem kotle Djurgårdenu (zřejmě z bezpečnostních důvodů) či nad domácím kotlem (fanoušci Bajen momentálně bojují s majitelem stadionu, aby byl tento věčně prázdný „VIP“ sektor za jejich kotlem přestavěn ve prospěch aktivních fanatiků). Pochvalu za svůj support si zaslouží i hosté. Ač v početní nevýhodě, předvedli se velmi slušně a zanechali ve mně pozitivní dojem – ještě nikdy jsem neviděl, aby 1500 lidí začalo organizovaně ze vteřiny na vteřinu v sektoru skákat. Velmi působivé! Za zmínku také stojí, že i přes velikost haly a desetitisícové návštěvy support leadři Hammarby stále používají pouze hlasivky a občas si vypomohou megafonem. V tomto případě se jednalo o dva, jednoho za bránou a druhého v rohu, který organizoval již zmíněný aktivně fandící roh.

Co říct na závěr? Zlatě, že se vyhrálo! Hammarby ještě neprohrálo a po svém návratu do nejvyšší ligy se drží na nejvyšších příčkách tabulky. To se pochopitelně odráží i na euforii fanoušků. Snad to pro ně bude dostatečnou motivací, aby za týden vyrazili do Malmö. Pro fandy Bajen se jedna o nejdelší výjezd ve Švédsku (okolo 650 km), navíc proti soupeři, který má své kvality a určitě si dělá zálusk na mistrovský titul. Lístků je pro zelenobílé vyhrazeno zhruba dva tisíce…a asi vás nepřekvapí, že já už jeden mám! :) Heja Hammarby!

Další fotky a videa zde.

20.4.2015 Malmö FF – Hammarby IF

Do třetice všeho dobrého jsem si nechal jeden „výjezd“. Opět do Malmö, tentokráte však na opačnou stranu stadionu, do kotle (zde se říká „klacken“) hostujícího týmu. Štěstí, že jsem si lístek pořídil ve stejné době jako na utkání MFF – AIK. Po tomto utkání se totiž děly věci a švédská policie prokázala, že umí také fanouškům znepříjemnit život. „Najednou“ se totiž ukázalo, že je třeba zajistit „bezpečnost“ na stadionu a omezit kapacitu sektorů na stání. V případě hostujícího sektoru se jednalo o redukci z 1900 míst na pouhý 1000, což by asi nevadilo, kdyby nadcházejícím soupeřem nebylo zrovna našláplé Hammarby. Místní mi navíc vysvětlují, že hlavním důvodem je pochopitelně pyrotechnika, která dvakrát přerušila zápas s AIK, avšak bezpečnostní složky to nechtějí přiznat otevřeně. Zelenobílí v reakci na tyto restrikce vydali výzvu, aby se na jih země vydalo co nejvíce fanoušků bez ohledu na to, zda mají lístek. Cílem celé akce bylo dostat do Malmö 2000 fanoušků HIF. O výsledku si nejsem jistý. Nevím, zda byla omezení nakonec uvolněna či nikoliv, ale sehnat vstupenku před zápasem šlo normálně u vchodu do sektoru, nikdo před stadionem nezůstal, sektor byl relativně plný. Zhruba jako před týdnem při zápasu MFF s AIK. Tipoval bych tedy kolem 1000 hostujících fanoušků. Samozřejmě je těžké odhadovat počet lidí přímo ze Stockholmu, jelikož Bajen mají fanoušky vskutku po celé zemi, tudíž i zde ve Skåne. Jisté však je, že z hlavního města někteří vyrazili organizovanými autobusy. Jen pro zajímavost: cesta trvá osm hodin a příjezd domů vycházel na pátou ranní. V případě fanoušků stockholmských klubů se jedná o nejdelší výjezd v lize. Celková návštěva činila 19 849 diváků.

Já vyrazil do Malmö na pátou hodinu. Dle instrukcí na fanouškovských stránkách jsem dorazil na místo, odkud se plánoval krátký pochod, jehož se nakonec zúčastnily zhruba dvě stovky fans. Ve městě se však několik desítek fandů Hammarby pohybovalo už od rána. Spolubydlící (fanoušek MFF) mě při odjezdu informoval, že už po facebooku kolují zprávy o nějakých konfliktech a podle všech okolností opravdu nějaké drobné neplechy proběhly.

Po příchodu k hale dochází k poměrně důkladné prohlídce – zřejmě z důvodu zmíněné výzvy musíte nejprve prokázat, že vůbec máte lístek, následně pokračujete takovým bludištěm jak pro křečky k šacovačce a až poté je vám ověřena vstupenka a můžete na stadion. V útrobách dochází k situaci, jež mi připomíná naše střetnutí s SKS v Edenu. Na celý sektor pro 1900 fanoušků (zhruba 1000 přítomných) je k dispozici jeden stánek s občerstvením. Na pivko jsem tedy ihned rezignoval…

Sektor hostí se rychle plní, oba tábory podporují rozcvičující se hráče a vysílají si vzájemné „pozdravy“. Po fotbalové stránce se bohužel jednalo o jasnou záležitost. Malmö je obhajující mistr a loňský účastník Ligy mistrů, Hammarby nováčkem v lize. Od počátku je tak jasná převaha modrobílých. Ti střílejí první branku ve 12. minutě. Záhy se však opět vyznamenal kapitán hostí Kennedy a srovnal na 1-1. MFF však nehodlalo připustit další domácí ztrátu bodů, ještě před poločasem zvýšilo na 2-1 a v nastaveném čase přidalo i třetí branku. Nutno podotknout, že navíc neproměnilo penaltu. Branky ke shlédnutí zde.

Po fanouškovské stránce to však byla jiná písnička. Malmö mělo zaplněný stadion, vedlo v utkání a předvádělo také slušný support včetně chorea, které připomnělo přítomným, že celé město fandí MFF. Nechybělo ani několik nápisů reagující na aktuální dění (např. „Více pyra, méně police“) či provokací soupeře („Kennedy, ohol se!“). Přesto si však myslím, že s takovou návštěvností a potenciálem by se dalo fandit lépe. Zelenobílí zcela ignorují vývoj na hřišti a paradoxně se v momentech obdržených branek hecují k nejlepšímu supportu. Rozeřvávní se v určitých momentech ujímá starý chuloš, se kterým už jsem měl tu čest při výjezdu do Kristianstadu. Nejvíce však oceňuji práci bubeníka. Ten díky správně zvolenému rytmu (kdy začít bubnovat, kdy přestat, kdy bubnování pouze ztišit) dokáže udržovat kotel v rauši a obyčejné pokřiky o dvou krátkých větách tak fanoušci Hammarby dokážou opakovat klidně i několik minut v kuse. Oslava branky je doplněna zeleným dýmem. Na úvod druhé půle si pak Bajen připravují větší choreo (logo mužstva a vzkaz „Nikdy se nesnažte zastavit náš support“ směřující švédské policii) doplněné o řadu bengálů. Domácí fans, kteří se pyrotechniky tentokrát vyvarovali, to však nesou nelibě. Zřejmě to pro ně bude znamenat pokračující omezení míst na stání. Děkovačka s hráči je poněkud vlažná, jelikož hráči samozřejmě nemají moc náladu, zejména však ale proto, že většina hostí žije konfliktem, jenž se zrodil na pomezí se sousedícím sektorem domácích. Na stadionu nakonec vše probíhá bez potyček, ty však údajně pokračovaly později prakticky všude v okolí haly.

Za zmínku stojí ještě další dva momenty. V první půli byla několik minut přerušena hra, jelikož brankář hostí omdlel (?). Popravdě nevím, co se mu ve skutečnosti stalo, byl však několik minut ošetřován a asi s ním opravdu něco bylo, jinak byla minimálně zareagoval na prudkou gólovou ránu Kennedyho. Po utkání byl navíc odvozen do nemocnice na vyšetření. Druhým momentem, který bych rád vypíchl, je odhodlání trenéra HIF. Ten se v závěru utkání, poté co rozhodčí po několikáté neodpískal faul na hráče v zelenobílém, zmocnil balónu a odmítal ho vydat, dokud si důrazně nepohovořil s hlavním sudím. Poměrně nevídané na tohoto kliďase, který na loňské šestigólové vítězství svého celku zareagoval slovy o „docela slušném“ utkání. Takový přístup se mi líbí! Nejen hráči by se měli bít za svůj tým!

Ač se prohrálo odnesl jsem si opět krásný fotbalový a fanouškovský zážitek. Trochu mě mrzí, že už zde budu mít příležitost navštívit nanejvýš jedno utkání zelenobílých a to s dalším celkem ze Skåne – Helsingborgem. Po fotbalové stránce to není tak silný soupeř jako MFF (takže by mohly být body!) a po fanouškovské je to dokonce dle mých kamarádů o něco vypjatější než s MFF. Mám se tedy na co těšit! A stejně tak i vy, pokud se vám reporty líbily a projevíte zájem i o třetí várku. (Příště to bude kratší, slibuji! :D)

Další fotky a videa zde.

Na závěr

Na konec si neodpustím několik poznatků, jichž jsem o švédském fotbale a švédské fanouškovské scéně doposavad nabyl.

1) TRÁVNÍK – je až neuvěřitelné, jak velkým tématem tu povrch hřiště je. Většina švédských prvoligových týmů (s výjimkou asi tří manšaftů) totiž hraje na koberci. Překvapivě hlavním důvodem není počasí (kterým se to však většinou ospravedlňuje), ale jak už to tak bývá – peníze. Stadiony jednotlivých klubů v drtivé většině případů patří obci a politici zkrátka považují umělou trávu za méně nákladnou záležitost co do pořízení i údržby. Odlišný povrch má samozřejmě své důsledky pro hru samotnou a to zejména pro pohyb míče (obzvlášť pokud zaprší). Tento trend se však v poslední době otáčí. Řada klubů se začíná stavět proti kobercům, tak uvidíme, jak se celá záležitost časem vyvine.

2) POLICIE – může se nám to nelíbit sebevíc, ale policie zkrátka výrazně ovlivňuje život fanouška. Zde jsem se setkal s různými přístupy – od naprosto nekonfliktního až „neviditelného“ přístupu strážníků v Kristianstadu (ano, byl to pohár a nic tam nehrozilo), až po restriktivní přístup orgánů v Malmö. Zaujali mě také „policejní dobrovolníci“ (= normální policajti v reflexní vestě místo uniformy; možná něco jako antikonfliktní tým), kteří se prakticky celý den pohybovali v nejfrekventovanějších oblastech před derby Hammarby – Djurgården. A něčím zcela neznámým pak pro mě byla ochranka v jednotlivých hospodách (ve Stockholmu), jež vypadala dost seriózně. Žádní vyhazovači v teplákách, ale chlápci v jednotných uniformách, jež se svým vzhledem blížily těm policejním. Nijak jsem po jejich identitě nepátral, ale domnívám se, že se buď jednalo o skutečné policisty nebo o nějakou profesionální vyškolenou security službu (tedy žádné chuligány v rozlišováku, ale vyškolené profíky, jež vědí, jak se chovat). Spíše bych si tipnul to druhé. Suma sumárům jsou však bezpečností opatření ve Švédsku volnější. Kolikrát mi připadalo úsměvné, když se místní nad něčím rozčilovali. Na příklad, že si dva strážníci dovolili spolu s pár sekuriťáky stoupnout pod kotel. Možná by je to pobouření přešlo, když by si zažili klec v Čáslavi, pár ran obuškem od těžkooděnce v plné polní, ránu gumovým projektilem či bezdůvodné zadržení a následné propuštění poté, co odjel poslední spoj domů…

3) SEKTORY NA STÁNÍ – prostě paráda! Pak že to nejde. Na obou stadionech, kde jsem byl byly velké kotle bez sedaček. Jen betonové terasy a pár zábradlí na opření. Nikdo mě zkrátka o sedačkách v kotli nepřesvědčí. Není to ani pohodlnější (páč na nich nikdo nesedí), ani bezpečnější (kdyby se něco stalo, tak o ně budou lidi akorát zakopávat). Jediné k čemu byly sedačky v kotli kdy využity, je možná tak házení na hřiště…k čemuž by nedocházelo, kdyby tam žádné nebyly.

4) KVALITA HRY. Od švédského fotbalu jsem absolutně nic nečekal. O to víc jsem překvapen kvalitou místní nejvyšší ligy a také tím, že je švédský národní tým dle FIFA o dvacet příček za Českou republikou. Ano, můj názor je částečně zkreslen tím, že jsem fanda Bohemky a jsem tak pravidelně nucen koukat na kdejaké hrůzy a částečně také tím, že jsem zde navštívil zápasy týmů spíše z horní poloviny tabulky. Přesto si myslím, že byl pohled na daná utkání po herní stránce o dost lepší, než na utkání top týmů Synot ligy.