Naposledy vám přináším report ze severu Evropy. Na úvod se musím omluvit. V minulém článku jsem slíbil, že to příště bude kratší, ale i tentokrát jsem se trochu rozepsal. Zároveň jsem slíbil navštívit více zápasů, než se mi nakonec skutečně povedlo – holt málo času a moc povinností. Na druhou stranu jsem se nechal inspirovat jedním z vašich komentářů a tak se tentokrát nejedná o report pouze ze Švédska, ale také Dánska. Příjemné čtení!

14.5. FC Vestsjaelland – F.C. København

Na základě myšlenky, kterou mi v komentářích při posledním reportu ze Švédska vnuknul vosmyk, jsem se rozhodl navštívit i nějaký zápas v Dánsku. Je až s podivem, že mě to nenapadlo samotného, vzhledem k tomu, že to mám kousek do Kodaně. Zřejmě mě švédský fotbal natolik učaroval, že jsem zcela opomenul i sousední soutěže. :)

Hned na začátku ale stálo dilema, jaké utkáni si vybrat. Z „logistických“ důvodů pro mě bylo nejjednodušší řešení zajet na utkání FC Kodaň (chcete-li FC København), k jehož stadionu (téměř) mi jezdí přímý vlak. Navíc, vzhledem k velikosti a úspěchům, jsem od tohoto týmu očekával kvalitní představení na tribuně i na hřišti. Dalším krokem poté bylo vybrat konkrétní hru. V Dánsku se, na rozdíl od Švédska, hraje jako u nás, tedy modelem podzim – jaro, a proto už příliš možností nezbývalo – prakticky přicházely v úvahu dva mače dánské Superligy, s Aalborgem či Odense. Vzhledem k mým místním povinnostem jsem však volbu nechal na později a k celé myšlence se vrátil až na konci prvního květnového týdne. A dobře jsem udělal. Při otevření webových stránek Kodaně na mě totiž vyskočila pozvánka na finále dánského poháru a je věděl, že je rozhodnuto. Ani Aalborg, ani Odense, ale Vestsjaelland! Ihned jsem tedy zakoupil vstupenku, cena do kotle hostí 120 DKK (cca 440 Kč). Dostupné byly i na podélné tribuny a to za 160 DKK. Při nákupu lístku mě navíc velmi zaujalo, že u některých sektorů (pochopitelně těch za bránou, ale i celých spodní galerií podélných tribun!) bylo varování, že se na nich obvykle stojí a opravdu nakonec při samotném zápasem některé „ostrůvky“ podélných tribun stály. To by v Anglii asi koukali. :)

V den zápasu, ve čtvrtek 14. května, jsem po obědě vyrazil na vlak. Necelá hodinka utekla velmi rychle a na zastávce København Østerport St. se to už hemžilo fanoušky v bílomodré kombinaci. Aby ne, hrálo se sice již od čtyř, ale tento den je v Dánsku (i Švédsku) státní svátek, takže pro místní fanoušky ideální příležitost sejít se s kamarády, popít a pak si zajít na fotbal. Neváhal jsem a vyrazil rovnou ke stadionu, zpočátku šla cesta podle plánu, nakonec jsem však lehce zabloudil a dorazil ke stadionu z druhé strany, kde naopak byla všude k vidění červená a modrá hostujícího Vestsjaellandu. Nutno podotknout, že tento tým byl formálně domácí, a tudíž by mu měla patřit i tribuna, kde během svých zápasů stojí normálně aktivní fanoušci Kodaně. Oba celky se však předem domluvily a Kodaň si tak nechala svůj kotel a jednu spodní galerii podélné tribuny. Vestsjaelland dostal protilehlý sektor za bránou a spodní galerii druhé podélné tribuny. Poslední sektor, horní galerie jedné z podélných tribun, byla označena jako „neutrální“.

Konečně jsem se tedy dostal na správné místo, před vchod B8, a musím říct, že mi lehce padla brada. Otevřené byly pouze dva vchody a od nich se táhly dva dlouhatánské štrůdly asi jako by fronta u hlavní brány Ďolíčku začínala někde U Pepíčka. Holt jsem se zařadil a nedůvěřivě zkontroloval čas – 45 minut do výkopu. Zpočátku mě to děsilo, ale k mému příjemnému překvapení to docela šlapalo (kontroly byly jen zběžné) a tak už jsem 25 minut před zahájením hledal místo na tribuně. Čekání mi mimochodem zpestřila i partička sekuriťáků, kteří zřejmě někomu zabavili slušnou hromádku dýmů a pak si s nimi příliš nevěděli rady, dokud nepřišel jejich šéf a neodnesl si je.

Stadion by zaplněn solidně, ačkoliv volných míst by se našlo dost, zejména v sektorech pro podporovatele Vestsjaellandu. Ti se také na úvod (ještě před nástupem hráčů) prezentovali malými vlajkami, což vypadalo hezky, ale během zápasu už je prakticky nevyužívali. Domácí si svá esa nechávali na moment, kdy tým nastoupí na hříště a zazní národní hymna. Veškeré instrukce a mírná motivační řeč navíc byly zmíněné i na letáku, který se zhruba ob sedačku nacházel po celém kotli – ano, nevím, jak je to se sezením / stáním v Dánsku, ale aréna FCK je kompletně osázená sedačkami, což je rozdíl oproti Švédsku, kde jsem zatím vždy zažil sektory za branou čistě na stání.

Po fotbalové stránce to bylo finále se vším všudy. Aktuálně předposlední Vestsjaelland byl proti druhé Kodani považován za outsidera. Oba manšafty se navíc setkaly o tři dny dříve během ligového střetnutí a Kodaň zvítězila 0-1. Tentokráte to však byli červenomodří, kdo otevřel skóre a do kabin odcházel s „polovičním vítězstvím“. Mnoho přítomných bylo vyloženě v šoku a v kabině zřejmě padlo dost ostrých slov, jelikož 50 sekund po zahájení druhého poločasu už bylo srovnáno a v 53. minutě po nádherném lobu už domácí slavili vedení. Konec utkání se blížil a vše nasvědčovalo, že utkání dopadne dle očekávání. Podceňovaný Vestsjaelland se však nechtěl vzdát snadno a čtyři minuty před koncem zápas vyrovnal na 2-2. Gólman FCK si podle mého názoru ani jednu branku za rámeček nedá. Rozhodnout tak muselo až prodloužení (což mě trochu rozčílilo, protože jsem to měl domů přeci jen daleko a v osm začínalo hokejové čtvrtfinále s Finy J). Ve 102. minutě napřáhl ke střele domácí hráč z hranice velkého vápna a brankář červenomodrých se natahoval k tyči zbytečně. Do konce prodloužení už žádná další branka nepadla a FC Kodaň tak nakonec opravdu zvítězila a následně obdržela pohár i zlaté medaile. Sestřih všech branek a akcí zde.

Po fanouškovské stránce, jak už jsem naznačil, to bylo relativně jednoznačné představení. Kodaň byla doma a těžila tak z rozsáhlé fanouškovské podpory. Místní kotel si na úvod přichystal kartoniádu přes „své“ sektory s nápisem „FC København“, která přes úvodní nesrovnalosti – lidé začali barevné igelity zvedat dříve, než měli – nakonec dopadla dobře. Celá choreografie zachycena zde. Co se týče supportu, snaží se fans FCK o takový  latinskoamerický styl fandění založený na rytmických zpěvavých chorálech, nicméně ten jižanský temperament a energie tomu prostě scházely. Celkově pro mne byla atmosféra zklamáním. Předpokládal jsem, že několikatisícový kotel alespoň v době vedení svého celku předvede pořádný fanatismus, ale bohužel jsem se nedočkal a to ani přesto, že měl místní spíkr k dispozici aparaturu, která byla slyšet i na kraji kotle, kde jsem stál já. Pyra bylo po málu, pár světlic na oslavu druhé branky a poté po závěrečném hvizdu v o něco větším počtu. Rozhodně bych si však při tak slavnostní chvíli představoval větší šou, ale je možné, že se v Dánsku postihuje zakázaná pyrotechnika přísněji než v benevolentním Švédsku. Nevím. Naplnily se tak předpovědi mých švédských kamarádů, že Dánsko fotbalově i fanouškovsky za svým modrožlutými sousedy zaostává.

Celková návštěva činila 24 095 fanoušků. Místní stadion Telia Parken byl tak zaplněn zhruba ze dvou třetin. Musím navíc dodat, že se mi příliš nelíbil. Prosklené věže v každém z rohů a rozsáhlá zasklená plocha za jednou z bran na mě dělaly dojem, jak kdyby se hrálo uprostřed nějakého office centra, což možná nemá k pravdě daleko. Dánská liga se v posledních letech hodně komercionalizovala. Řada týmů zanikla nebo se sfůzovala s dalšími kluby v okolí, čímž po celé zemi vznikli takoví regionální hegemoni, ovšem bez tradice a historie. FC København je pak symbolem tohoto vývoje dánské kopané. Klub byl totiž založen až roku 1992 sloučením dvou historických celků Kjøbenhavns Boldklub (patnáctinásobný dánský mistr s kořeny v roce 1876) a Boldklubben 1903 (sedminásobný mistr založený roku 1903). Vrcholem všeho je navíc to, že majitelem FCK je na burze obchodovaná společnost Parken, jež kromě sportu podniká i v oblasti zábavního průmyslu, organizuje různé společenské akce, koncerty, show atd.  I z tohoto hlediska je mi tak švédský fotbal sympatičtější, jelikož si stále drží určitou tradici a nepodléhá tolik businessu. K čemuž ve Švédsku mimochodem přispívá i tzv. pravidlo „50+1“, jež přikazuje, že většina daného klubu musí být vlastněna jeho „členy“ (něco jako DFB na Bohemce). Fanoušci tak mají mnohem větší vliv na chod švédských fotbalových celků.

Co říct na závěr. Zkušenost to byla pěkná. Je určitě zajímavé podívat se, jak se fotbal dělá jinde. Pokud bych si však měl vybrat, zašel bych příště na zápas radši u náš či ve Švédsku. Na českou kopanou si budu muset ještě pár měsíců počkat, ale na zápas Hammarby v Helsingborgu už lístek mám, takže se můžete těšit na další report z utkání „švédské Bohemky“! Já se tedy těším!
P.s.: rád bych touto cestou poděkoval vosmykovi za inspiraci. Jsem rád, když se pod články na našem webu vede diskuze. Mnohdy je to zajímavé čtení, z něhož se člověk i něco dozví. Navíc je to i pro vás čtenáře příležitost, jak nám vnuknout nějakou dobrou myšlenku či nápad a formovat tak obsah Sektoru 1905 s námi. Proto pište, komentujte! ;)

P.S. #2: I zde se držím osvědčené pravdy: SMRT SPARTĚ!

25.5. Helsingborg IF – Hammarby IF

Tento soubouj dvou „HIF“ jsem si nemohl nechat ujít, poněvadž se jednalo o další příležitost, jak navštívit zápas Bajen a necestovat přitom přes půl Švédska. Do nedalekého Helsingborgu jsem tak vyrazil dle instrukcí místního fanklubu Skåne Bajarna. Vlak stíhám na poslední chvíli, a proto nastupuji do prvních dveří, jež se mi připletly do cesty. Po necelé půlhodince dorážíme do cílové stanice a já se připojuji ke zbytku skupiny. Ve městě zatím panuje klid jakoby se žádný fotbal dnes hrát neměl. Protihráčovy barvy (modrá, červená a bílá) jsou k vidění minimálně a tak o nadcházejícím utkání svědčí jen vypnuté eskalátory na nádraží „z důvodů fotbalového zápasu“. Nechápu… Asi jiný kraj.

Od vlaku vyrážíme skupinově na náměstí pod radnicí, kde už se v místním sportbaru shromáždilo několik desítek fanoušků Hammarby. Dávám si pivko Falcon (39 SEK) a koukám na sestřihy z anglické ligy. Zhruba po 40 minutách doráží bus ze Stockholmu a začíná ten správný hukot. Putyka praská ve švech, pivo teče proudem a vzduchem se nesou zelenobílé chorály. Před hospodou se navíc také začínají koncentrovat příslušníci švédské policie. Není divu. Právě v tomto městě totiž v loňském roce po ráně lahví zemřel fanoušek stockholmského Djurgårdenu, což se v poklidném Švédsku nestává často. Kolem šesté odpolední, hodinku před výkopem, se hospoda postupně vyprazdňuje a na náměstí se formuje dav. Vzniká menší spor s policií o to, kudy se půjde, ale nejedná se o nic velkého. Jsme totiž v civilizované zemi a nikdo vám tu nezakazuje se volně pohybovat, kudy chcete (pozdrav PČR!). Menší skupinka se tak trhá a v poklidu odchází po své trase za doprovodu skupinky strážníků. Zbytek čeká na opozdilce, co ještě vyprazdňují močové měchýře či dopíjí své půllitry. V tu chvíli se na místě, kde před chvílí zmizela „skupina A“ ozývá řev. Nejedná se však fanoušky Hammarby, ani o žádnou potyčku. Danou ulicí totiž prochází zhruba stočlenná skupina domácích. Ti se samozřejmě zastavují na druhém konci ulice a vyměňují si se zelenobílými pěkné pozdravy. Oba tábory jsou však oddělený policisty a tak k ničemu dalšímu nedochází. Cesta ke stadionu pak probíhá bez většího vzrušení.

Lístek jsem si, jako pokaždé zde, pořídil přes internet a vytiskl doma, a proto mažu ihned ke vchodu. Jak jsem doposavad chválil práci švédských security, tak jsem se tentokrát aspoň v duchu vrátil do své domoviny – nabušený člen ochranky si nebral servítky a zcela „po liberecku“ svými prackami zavítal úplně všude. Poté, co usoudil, že u mě opravdu nic nenajde, jsem byl vpuštěn dál. Při zpětném čtení minulého reportu jsem si říkal, že bych Vás také mohl blíže seznámit s místním občerstvením, a proto jsem tentokrát zamířil hned ke stánku. Bohužel pohled na obyčejné párky, jejichž osudem bylo navíc skončit v hotdogu, mi ušetřil další psaní a 25 švédských korun navrch. Pivo (Carlsberg) bylo k mání ve čtyřkové pet láhvi a museli jste si ho, v případě opuštění fanouškovské zóny pod tribunou, přelít do kelímku.

Předzápasový program zde byl velmi unikátní. Na hřiště postupně nastoupil ohromný dav dívek vedené chlapíkem s kytarou a následně skupina cyklistů i se svými bicykly. Sbor s kytaristou následně zapěl klubovou hymnu, význam pánů ve žlutých trikotech jsem ovšem nepochopil doteď. Domácích se v kotli schází méně než je celý sektor za bránou, a proto mají chytře oplocený střed, aby se lidé nerozprostírali po celém sektoru a pořádně tak fandili. Na úvod si také místní připravili menší prezentaci v podobě roztažené vlajky Skåne doplněné o několik desítek menších mávaček. Vše bylo zakončené pyrem v klubových barvách a následným zhruba pětiminutovým odkladem výkupu kvůli kouři.

Po herní stránce se jednalo o spíše průměrné představení – přeci jen hrály spíš průměrné týmy. Musím však vyzdvihnout útočný styl, s nímž se oba celky vytasily. Bylo na co koukat, přesto branka padla pouze jedna a to bohužel do sítě Hammarby. Bajen měli sice v závěru celou řadu šancí, žádnou však proměnit nedokázali – v druhém zápase po sobě a to proti víceméně rovnocennému soupeři. Na plno se tak projevila absence hlavního tahouna hry zelenobílých Kennedyho Bakircioglü. Byl to právě tento bývalý kanonýr nizozemského Twente, který v úvodu sezóny rozdával přesně pasy a dokázal neuvěřitelným způsobem zakončovat z přímých kopů. Snad se dá brzy do kupy! Dvouminutový sestřih utkání je dostupný zde.

Dění na tribuně však bylo o dost lepší. Celková návštěva činila 8689 diváků, což je zhruba půlka kapacity místního Olympia Stadionu. Domácí kotel nebyl nejpočetnější, tím že byl ovšem koncentrovaný do jednoho místa, dokázal velmi dobře fandit. Zejména jednotné zapojení rukou bulou úctyhodné. Po vstřelené brance domácích šel navíc support ještě nahoru. Fanoušci Helsingborgu, co se týče atmosféry na stadionu, na mne tak udělali velmi dobrý dojem. Fans Hammarby byli opět bezvadní. Vizuálně se sice předvedli pouze jednou světlicí – asi jedna jediná šťastně pronesená – ale tento deficit doháněli vytrvalým supportem. Dal jsem si naschvál tu práci a spočítal počet chorálů za poločas. Ten se při nonstop fandění rovnal „pouhým“ devíti pokřikům za první půli, což v průměru činí pět minut na jeden popěvek. Chorály zelenobílých přitom nejsou nijak dlouhé, ani složité. Jedná se o normální pokřiky, někdy pouze o několika slovech. Přesto je fanoušci dokáží zpívat i několik minut pořád a pořád dokola. Neuvěřitelné! Zásluhu na tom má hlavně bubeník Bajen, kteréhož už jsem v předchozím reportu vyzdvihoval. Je úžasné, jak se dá s určitým citem pro atmosféru, základním smyslem pro rytmus a trochou té bubenické zručnosti formovat celý support. Občas ztlumit, občas přestat a v pravý moment do toho pořádně praštit a vyhecovat tak zase zbytek kotle. Skvělé! Kéž by se někdo takový objevil i „pod hodinami“. Celkem se sešlo v kotli hostí přes tři stovky fans. Mnoho z nich bylo z nejbližšího okolí, ale přijelo i několik autobusů ze Stockholmu, což je zhruba 560 kilometrů. Dokážete si představit tu cestu domů (hrálo se od sedmi večer) a ráno jít do školy / práce? Já jen těžko, takže za mě další plus pro zelenobílé!

Po závěrečném hvizdu se stadion rychle vyprazdňuje. Část fanoušků Hammarby míří k autobusům, část na nádraží. Já následuji druhou skupinu, avšak se zpožděním, což se mi mohlo vymstít. Před nádražím totiž nenarážím na zelenobílou skupinu, ale modročervenou. Už jsem ve Švédsku zažil mnohé, včetně fanouška AIK, který si vykračoval vedle pochodu fans Malmö. Ten si sice slízl pár posměšků a nadávek, ale nakonec odešel nedotčen. Zde ovšem panuje poněkud „tužší“ atmosféra a zřejmě jen díky přítomnosti místní strážníků schytávám také pouze nadávky. Zřejmě ne náhodou se zrovna v Helsinborgu odehrála ona zmíněná tragická událost. Následně kupuji lístek a mířím do vlaku. Je to courák, takže cesta trvá skoro dvakrát tak dlouho, ale je po zápase a máme tak o čem diskutovat, takže čas docela rychle utíká.

Stejně tak však utíká i můj čas ve Švédsku, jelikož mě za pár dní čeká návrat do rodné domoviny. Na jednu stranu se mi moc nechce, Švédsko je totiž ráj pro fanouška – super fans, nádherné choreografie, spousta pyra, žádná velká šikana… Rozhodně doporučuji, pokud zvažujete návštěvu nějakého zahraničního utkání. Při správném výběru zde, podle mne, můžete zažít atmosféru srovnatelnou se špičkou evropské fans scény. Na druhou stranu už se ale i těším – na Prahu, na Ďolíček, na Bohemku, na pivo za pár korun… J Doufám, že se vám reportáže ze severu Evropy líbily. Pokud by měl někdo zájem či nějaké dotazy, není problém osobně pokecat a to třeba už 22. června ve frontě na permice! Hezké léto a nezapomínejte: Bohemians forever!!!