Upřímná zpověď fanouška

Ahoj klokane, už ses vyspal z té kocoviny? Nemyslím tu flašku ruma, kterou si dopil ještě před Benešovem. Myslím to utkání, ty vole. To byla síla. A ty hráči na konci? Kam jsme to dospěli? My věčně oddaní a loajální fanoušci… Chce se mi brečet, kámo! Vážně! Asi si pochopil, že tenhle report nebude jen sbírka veselých příhod z natáčení, drobných statistik, závěrečného hodnocení a hecování k dalšímu zápasu. Ne. Pohár přetekl. Nastal čas změn!

Tak popořádku. Ve středu jsem se jak debil táhnul do nějaký prdele cestou na Hradec Králové. Utek jsem z práce. Šéf nasranej, ale prej si to dodělám jindy. Třeba na Štědrej den, že jo… Stálo mi to ale za to, hele. Těšil jsem se na fotbal. Vzpomínka na loňský postup do semifinále poháru hnala mojí káru líp než natural 95. Ale ta cesta zpátky? Jak kdybych to auto tlačil po svejch, ty vole. Tohle je náš současný kádr? Ptal jsem se sám sebe. Prodeje v desítkách milionů, tři (polo)reprezentanti v kádru a my si necháme nasekat na holou od těhlech vidláků? Chce mi snad někdo říct, že máme stále druholigovej manšaft, se kterým jsme se pokoušeli hrát první ligu před pár lety? Kam se poděly prachy z prodejů? A moje lováky, který jsem narval do DFB a naházel v kelímkách do Bedny?

NEFŇUKEJ JAK SLÁVISTA!

Jasně, v neděli Budějovice. Kluci budou po tý vostudě žrát trávu. Jen zachovat klid. Kámoši jedou. Výjezd podzimu, říkali. Mají s tím spoustu práce. Přes dvě stě prodanejch lupenů v předprodeji. Jo jo, to nemůže neklapnout.

LEDA HOVNO!

Další vostuda jak Brno. Se poseru, fakt! Člověk tam fandí, zpívá celej zápas, celej, vole, a oni si nechaj dát tři fíky vod Budějovic. Kdo je nakoupil? Kdo je trénuje? Kdo to celý řídí? Co je to za klauni, ty vole? Sorry, ale fakt nešlo jinak. „Hašek ven!“ Jak já byl vytočenej! Zase jsme prohráli. Zase! Jasně, ta černá svině se nám z dálky smála do ksichtu, ale na to jsme zvyklí. Nikdy jsme se tomu nebránili, tak se teď nedivme, že jo.

I přesto jsme ale do prdele měli vyhrát. Výmluvy neberu. Chlap se má problémům postavit čelem. I dva chlapi. A dokonce i jedenáct dospělejch mužskejch! Ale to, co se stalo po zápase, bylo… Chtělo se mi normálně brečet. Taková neúcta! Stojej tam, koukaj na sebe a pak se normálně votočej a vodejdou. Normálně se k nám otočili zády. I Barťas! Fakt! „Pojďte sem!“ Zas nešlo jinak. Ale nepomohlo to… Dvacet minut jsem opřenej o plot a se slzou ve voku doufal, že přijdou. Když ne všichni, tak aspoň někteří. Když ne někteří, tak aspoň jeden. Ten jeden. Nepřišli… Nedokážu si to vysvětlit, ale normálně se na nás vysrali. Větší zradu jsem, čoveče, nikdy nezažil. To má být Bohemka? To má být ta zelenobílá „rodina“? Hovno. Velký hovno.

A já se ptám, kámo, čí je to chyba? Vždyť jsme bývali rodina. Táhli jsme za jeden provaz, i když šlo všechno do kopru. Co se změnilo? Hned ti to řeknu. Možná to bude nespravedlivý, ale já to prostě tak cejtím. Tohle se změnilo:

Vzpomínáš si? Ten vlevo pro fanoušky dýchal. Každej jeden mu stál za zastavení a pár vlídných slov, i když to kolikrát byly jen zdvořilostní fráze. Bylo to upřímný, a to se počítá. A toho vpravo pamatuješ? Toho, který místo nažehlené košile usedal na lavičku v ultras triku? Toho, který nedávno přijel do Ďolíčku jako host a z úcty ke svým svěřencům radši nepřišel pod náš kotel? Jasně, ani oni nebyli perfektní (kdo taky je, že jo?), ale měli nás rádi, mysleli na nás. A takhle se buduje rodina. Takhle se získává respekt fanoušků. Respekt nezískáš tím, že budeš na diskotéce mávat klíčema od Ďolíčku a balit holky na prvoligovou vířivku. Respekt nezískáš neustálýma výmluvama a ponižováním svýho kádru, kterej sis, do prdele, sám vybral. Respekt nezískáš tím, že budeš mlčet a čekat, že se věci nějak vyvrbí, že to přejde. Ne.

Už jsem ti říkal, že nastal čas změny. A myslím to vážně! Nechceš mít v rodině lidi, kteří tě s falešným úsměvem přehlížejí. Nechceš se víkend co víkend vídat s lidma, které nemají koule na to, aby si přiznali chybu. Vzájemná důvěra se válí v koši. Je třeba jí vybudovat a současný ředitel, ani trenér to už nedokážou. Když se kací les, lítají třísky. A každý ví, že ty nejvyšší stromy se kácí od shora. Jestli to s náma majitel myslí dobře, musí to seknout od špičky. Sorry. Bude to bolet, ale nejde jinak. Kádr zůstane, to je jasný. Dokud se mi však do očí jeden po jednom neomluví, budou to pro mě jen problémoví příbuzný, který toleruješ na rodinné oslavě a vlastně doufáš, že vůbec nedorazí nebo brzo odejdou. Vždyť to znáš.

Mám toho po krk, opravdu. Pro tuhle rodinu jsem dejchal. Dal jsem jí všechno. A dočkal jsem se jen ohnutých zad, které se mi poníženě vzdalovaly z dohledu. V každý normální rodině by táta vzal rákosku a nasekal jim na prdel. Jenže my máme „pantátu“, kterej se stará především o svůj píseček a přehlíží to, že mu to bohemácký pískoviště „pan ředitel“ s trenérem zcela rozhrabali.

Chci vidět změny. Reprepauza ideální přeci. Chci vidět novej impulz, nový tváře a hlavně výhru s Opavou. Ale jedno ti řeknu, ta zrada mě fakt drtí. Budu se muset přemáhat, ale Bohemku já nezradím. Já ne!

CHCI ZMĚNU!